Exkurze po evropských letištích, sváteční Lisabon a šílený taxikář.

I dokonalý plán může nabrat úplně zcestný směr.

Byl to náš předposlední let. Úterý třináctého.

V některých zemích takový den znamená to samé, jako u nás pátek třináctého. Shodou okolností to platí také ve Španělsku, ze kterého jsme se zrovna chystali odletět. Pověrčiví by v ten den neměli pro jistotu vycházet z domu. Neměli by nic dělat a celý den raději prospat. A už vůbec, a to chci zdůraznit, vůbec by neměli cestovat. Člověka by pak neměla překvapit nějaká mlha, nebo šesti hodinové zpoždění.

Pravda, na pověry nevěřím, ale tahle příhoda mě trochu zviklala…

Odbaveni, jen s příručními zavazadly a cestovními pasy při ruce, jsme seděli u přepážky, připraveni k nástupu do letadla. Ten se však kvůli špatnému počasí v Lisabonu opozdil.

Na malém letišti v jihošpanělské Seville, už po půl hodině čekání nemáte, co dělat. Obchody jste obešli třikrát a na internetu přečetli kde co. Alespoň, že Wifi je na letištích zdarma. Když ohlásili, že si cestující do Lisabonu mají přijít pro poukázku na jídlo, pochopili jsme, že jen tak někam neodletíme. Po dalších dvou hodinách následovala poukázka na kafe. Po další hodině se naše představa o spánku ve vlastní posteli začala pomalu rozplývat.

Po nekonečných šesti hodinách jsme se dočkali. Dobrá zpráva byla, že letadlo do Lisabonu konečně odletí, ta druhá, že domů do New Yorku se ten samý den rozhodně nedostaneme. Čekala nás noc v Lisabonu.

Kuriózně, podobné situaci jsme se vyhnuli na začátku cesty, kdy nám dva dny před odletem zrušili let ze Stockholmu do Prahy. Agentura, přes kterou jsme zakoupili letenky, nám dala na vybranou dvě alternativy. Noc a den ve Stockholmu, nebo navazující spojení přes Ukrajinu… Donutila jsem je hledat třetí řešení! Našli. Ze Stockholmu do Prahy jsme letěli ještě přes Berlín. V malém letadle AirBerlin jsme se tak dopravili do cíle bez většího zpoždění a nemuseli jsme tak výrazně měnit plánovaný program.

Hurá domů! Anebo také ne…

Let z Lisabonu do New Yorku měl být tím posledním. Sedmým v řadě, během deseti dnů. Naše předvánoční cesta za rodinou se tak stala malou exkurzí po letištích pěti hlavních měst Evropy. Stockholmu, Berlína, Prahy, Paříže, Lisabonu a již zmíněné Sevilly. Z této zkušenosti jsem si odvezla následující poznání:

1. Na letišti ve Stokholmu mají originální a stylové kavárny. Švédsko nám dalo Ikeu a v designu se opravdu vyznají. Borůvkové muffiny však mají strašně přeslazené.

2.  Při přestupu v Berlíně musíte nejdříve vyjít ven a pak zase přes security zpátky dovnitř. To je podstatná informace, abyste jako my nevyhazovali v letadle zakoupené lahve vody. Zkoušela jsem jim to svou lámavou němčinou vysvětlit. Neměli pochopení. Plné lahve tak letěly do koše.

3. Uvnitř terminálu 2 v Praze u odjezdů přibyla nová Costa Coffee! Už nebudu muset při čekání na odlet srkat kafe z automatu!

4. Pokud někdy budete muset přestupovat v Paříži, vyzkoušejte hotel Sheraton, který se nachází přímo na terminálu. K přespání jsme ho využili už dvakrát. Zvlášť pro lety v brzkých ranních hodinách je naprosto ideální.

5. Kafe na letišti v Seville nemá nic společného s tím úžasným kafem, co nám servírovali po celou návštěvu města. Vůbec žádnou!

6. Na letišti v Lisabonu mají jak stylové kavárny, dostatek obchodů, tak i to kapučíno bylo výborné.

Nečekaná zastávka v Lisabonu

Bohužel naše trable přistáním v Lisabonu neskončily. Naopak. Cestující s navazujícími lety dostali nové letenky. K naší smůle byl náš let přesunut na následující den odpoledne. Stejná hodina, jen jiné datum. Oba jsme přitom měli na druhý den pracovní závazky. Menší zpoždění by nevadilo. Ale celý den? Chtěli jsme si stěžovat. Najít jinou alternativu. Přes Paříž, Londýn, cokoli. Zatímco skupina z našeho letadla odjela do hotelu, vystáli jsme si skoro hodinovou frontu s podobně postiženými u Welcome desku společnosti TAP.

Pracovnice u přepážky, jak moc empatická byla a s naší situací soucítila, jediné, co pro nás mohla udělat, byla změna sedadel. Také nám udělala rezervaci v hotelu a poradila nám, jak se tam dostat. S tím, ať ještě zkusíme štěstí u Customer servise, se s námi rozloučila. Končila jí směna a s námi už tak přesluhovala.

Té dámě, co seděla u přepážky Služby zákazníkům, už na konci dne jakákoli empatie chyběla. Více méně nás odbyla slovy, že takových jako my, měla přes den pěknou frontu a že pokud si chceme stěžovat, tak příslušný formulář najdeme online.

Nezbylo naplat. Na další čekání na zavazadla jsme už neměli síly. Kufry jsme zanechali na letišti a vydali se hledat stanoviště taxi. To byl ostatně další neopakovatelný zážitek!

Kam že to chcete zavést? Jste se snad zbláznili, ne?

Taxikář, sotva uviděl poukaz s názvem hotelu, začal se hlasitě rozčilovat. Vzhledem k tomu, že mluvil portugalsky, nerozuměla jsem se mu ani slovo. Nechápala jsem, co má za problém. Ke všemu divoce mával rukama, přitom v prstech pořád svíral náš poukaz. Nevěděla jsem, zda ho v následující vteřině vyhodí z okna, nebo na místě roztrhá. „Máme si vystoupit? Pokud nás nemůžete vzít, pojedeme jiným taxi, žádný problém,“ snažila jsem se na něj mluvit anglicky. Žádná odezva. Místo toho nastartoval.  Přitom nepřestal lamentovat. To už to ani můj drahý nevydržel a s klidným hlasem, nicméně důrazně mu portugalsky odpověděl, že není třeba nic vysvětlovat a že se nemusí obávat, že v hotelu mu cestu proplatí. (Taxi stejně jako hotel, bylo na náklady letecké společnosti.)

Taxikář konečně sklapnul. Zatáčky bral zostra a s nějakým omezení rychlosti si taky hlavu nelámal. Prý si stěžoval, že si za naši cestu moc nevydělá. Přišlo mu strašně nespravedlivé, že musí brát všechny klienty. I ty, co jedou jen za roh. A my až do centra rozhodně nejeli! Chtěl nám tak dát najevo svůj nesouhlas a rozhořčení. Snad očekával, že ho politujeme a budeme mít pro něj pochopení!

Konečně v hotelu. Co by se tak ještě mohlo stát?

Bohužel bylo stále ještě to proklaté úterý třináctého. Takže nás snad ani nepřekvapilo, že jsme hotelový pokoj měnili natřikrát! První pokoj ve čtyřhvězdičkovém hotelu vypadal jako ubytovna druhé kategorie, nemluvě o opadané omítce ve vaně. Stěhovali jsme se tedy do vedlejšího pokoje. Tam pro změnu přestaly fungovat karty k otevření dveří. Když nás recepční uviděl potřetí, raději nás rovnou přestěhoval do zrenovované části hotelu! Připadali jsme si v tu chvíli jako ti notoričtí stěžovatelé, kterým nakonec recepční rezignovaně poskytne cokoli, jen aby se jich zbavil. Jako bývalí pracovníci hotelových recepcí, o tom víme svoje.

Bylo půl desáté večer a konečně jsme si mohli vychutnat večeři, kterou jsme také měli v ceně. Pokud něco, tak si v Portugalsku dejte rybu. Umí je připravit tak, jako nikde jinde. Alespoň to je má zkušenost.

Ale bylo tam krásně…

Nakonec ani náš hotel nebyl tak špatný, jak se zprvu zdálo. Kromě výborné kuchyně, byl situovaný přímo vedle stanice metra. Během čtvrt hodiny jsme se následující den v pohodě dostali do centra.

Na naši čtyřhodinovou prohlídku města nám byla doporučena vyhlídková tramvaj č.28. Bohužel, když jsme konečně našli tu správnou zastávku, výjezd zrovna blokovala jedna taková. Ne, a ne se hnout z místa.  Díky ní i všechny ostatní tramvaje stály. Po chvíli čekání jsme to vzdali a vydali se na obhlídku historického centra pěšky.

Lisabon je, co se velikosti historického centra týče, něco jako Praha. Za dvě, tři hodinky ho máte projité. (Projité, ne prožité, samozřejmě.) Na poznání města potřebujete více než čtyři hodiny. Ideální by byl prodloužený víkend.

Hlavní město Portugalska mě nadchlo. V mnohém připomínalo již zmiňovanou Prahu. A nejen kvůli všudypřítomným tramvajím, křivolakým uličkám a krásné architektuře. Přítomnost moře a blízkost pláže je pak jako pomyslná třešnička na dortu.

Naladili vás obrázky z naší rychlo návštěvy Lisabonu k návštěvě Portugalska, klikněte na obrázek průvodce a zjistěte, co dalšího můžete vidět a zažít v této úžasné zemi!

PF

Ne všechno můžeme naplánovat, ne vše nám vyjde tak, jak bychom si přáli. Moje předsevzetí do nadcházejícího roku je, abych se vždy snažila vidět tu pozitivní stránku věci. Vzít si to nejlepší z dané situace. Jsou prostě věci, které neovlivníme. Počasím počínaje, blbou náladou lidí konče. Nakonec i procházka po vánočně vyzdobeném Lisabonu, ukončená kapučínem u stolečku před kavárnou s krásným výhledem, byla příjemným bonusem na konci naší evropské cesty.  K tomu nám svítilo sluníčko a bylo příjemných 18 stupňů.

V New Yorku nám nic neuteklo. Dorazili jsme prostě jen o jeden den později. Svět se nezbořil, v práci to přežili a my si den v Lisabonu opravdu užili!

Šťastný Nový rok plný obohacujících cestovatelských zážitků!