Cesta do Los Angeles

Když se mě na pohovoru do nové práce zeptali, zda nebudu mít problém odjet na dva týdny na školení do Los Angeles, koutky mi začaly cukat. Měla jsem co dělat, abych zachovala profesionální výraz.

S novou prací jsem tak dostala nečekaný dárek: Cestu do Hollywoodu!

Tohle bych měla asi uvést na pravou míru. Hotel, ve kterém jsem byla ubytovaná, se nacházel v blízkosti letiště. Moje pracovní doba začínala ve 4 ráno a volno jsem dostala jen na jeden den… Ale kdo by si stěžoval, když jsem měla všechno hrazeno! Nemluvě o tom, že můj apartmán byl větší, než náš byteček na Manhattanu a ten venkovní bazén byl také příjemným bonusem. Zvláště po pracovní době.

Samotná cesta do Los Angeles by se dala rozdělit do 3 částí:

1. Letištní samoobsluha
2. Pět hodin němoty
3. Chyť si svůj shuttle bus

Byl to můj první vnitrostátní let v Americe. Na letišti JFK mě místo obvyklých přepážek čekaly stojany na check-in a odbavení. Stačilo přiložit pas a hned se vám automaticky najde váš let. Většinou. Pokud ne (tak jako mně), nezačněte panikařit (tak jako já).  Řešení poskytlo zadání čísla letu. Mašina mi na to vytiskla nejen palubní letenku, ale i  visačku na kufr. Ten se odevzdává na dalším stanovišti a pak už hupky dupky do fronty k bezpečnostní kontrole. K mému překvapení si většina cestujících brala s sebou na palubu více než jedno zavazadlo. Hned jsem zalitovala, že jsem svůj malý kufřík fakturovala, tak jak jsem na to byla zvyklá u evropských letů. Stálo mě to 20 dolarů.

Let sám o sobě byl dlouhý, skoro 5 hodin, a trochu hladový. Zadarmo bylo pouze pití a pytlík chipsů.  Ještěže jsem si koupila celozrnou bagetu ještě na letišti v New Yorku. Tam jsem trochu kroutila hlavou nad tím, jak mnozí mají zažitý vzorec „následování davu“.  Bylo to až s podivem, jak se všichni okamžitě vrhli ke Starbucksu, kde se vytvořila opravdu dlouhá fronta. Přitom hned vedle byl stánek s podobným sortimentem a u pokladny viditelně znuděná slečna. Nakoupila jsem tak bez fronty a nejen kafe chutnalo daleko líp než z vedlejšího fast foodového řetězce.

Let do Los Angeles byl naštěstí bez turbulencí a s normálními, nerušivými sousedy. Spali celou cestu.  Šťastlivci. To mě nějak nešlo. Číst se mi nechtělo a ke všemu jsem zjistila, že jsem si s sebou zapomněla vzít sluchátka. V letadle je bohužel nebylo možné získat a tak jsem shlédla dva filmy u sousedky přede mnou. Bez zvuku jsem byla odkázána na pozorování pohybujících se obrázků. Let se tak zdál dvojnásobně dlouhý.

Po příletu do Los Angeles pak byla docela legrace najít a odchytit ten správný shuttle bus, který mě měl dovést do hotelu. Na ostrůvku před budovou letiště nás takhle zmateně pobíhalo víc.

Když jsem konečně spatřila ten správný bus, měl už rozjeto. Zběsile jsem začala mávat a s kufrem v ruce popoběhla k přechodu, u kterého černý minibus zastavil na červenou. Naštěstí řidič mou mohutnou gestikulaci a hlasitého volání na poslední chvíli zaregistroval.  Posléze jsem zjistila, že mi 3x volal na mobil, a když ani poté jsem to nevzala (Měla jsem jiné starosti. Hledala jsem ho přece!), tak se rozhodl odjet zpátky do hotelu…

Cestu do města andělů jsem tedy nakonec zvládla bez úhony a ztracených zavazadel.

A teď rovnou do Hollywoodu!