Z první cesty do zahraničí si pamatuji jen střípky. Bylo mi pět a do bývalé Jugoslávie jsme tehdy jeli přes Maďarsko. Bylo to ještě v době, kdy naše západní hranice byly uzavřené. Naštěstí ne na dlouho.

S rodiči jsem pak jako malá projela půlku Evropy v prázdninovém karavanu. Každé léto jsme během dvou týdnů křižovali z místa na místo. Přejížděli jsme hranice mezi státy, jak se nám zlíbilo a zastavili tam, kde se nám líbilo. Projeli jsme tak společně 13 zemí. Bez průvodce, internetu a jen s mapou v ruce jsme objevovali úžasné kouty, krásná města a potkali bezpočet zajímavých a inspirativních lidí.

Sama jsem se poprvé vydala za hranice, když mi bylo třináct. Bylo to v rámci výměnného pobytu žáků středních škol. Z týdne v Německu jsem byla nadšená. Bydlela jsem v rodině v malé vesničce u Passau. Na farmě, kde chovali krávy.

Na další podobné dobrodružství jsem si musela počkat až na vysokou školu. Tam jsem se po půlročním kurzu španělštiny přihlásila na studijní pobyt ve Španělsku. A byla jsem vybrána! Vlastně to jediné, co jsem musela udělat, bylo sebrat odvahu, zaklepat na dveře a podat přihlášku. Nic víc, nic míň. S minimální znalostí španělštiny a stipendiem od Erasmu jsem pak na semestr odjela do jihošpanělské Sevilly. Dodnes to považuji, za jedno z nejlepších rozhodnutích, které jsem kdy udělala. Doslova převrátilo můj život na ruby. Dodalo mi odvahy, jít za svými sny a hlavně - nepolevovat v nich.

Vyplatilo se. Po několika letech jsem se vrátila do Španělska jako studentka ročního postgraduálního studia a splnila si tak sen o studiu v zahraničí. Toho opravdového. Bez stipendia a jen díky své píli. Za tou stály tři roky bez prázdnin, práce sedm dní v týdnu a neděle, které začínaly ve tři ráno, prvním vyzvednutím klientů z hotelů a končily v půlnoci, posledním rozvozem z letiště. Neodradily mě ani dlouhé telefonáty na španělskou školu a vyběhávání razítek po různých ministerstvech a následné překlady všech potřebných dokumentů. Stálo mě to spoustu času, nervů a ano, i peněz.

Od té doby se můj seznam navštívených míst řádně rozrostl.

Miluji cestování. Pracovala a studovala jsem ve třech různých zemích. Dříve jsem ukazovala krásy Čech a Prahy zahraničním návštěvníkům. Vždycky jsem ale chtěla žít na místech, které jiní pouze navštěvují.

Na cesty jsem se vydala před sedmi lety. Teď je to poprvé, co jsem zamířila mimo evropský kontinent. Destinace číslo 4 je zároveň i mojí srdeční záležitostí:  NEW YORK.

Jak moc se naplnily moje představy se skutečností? Jak velký rozdíl je vlastně mezi tím být návštěvníkem turistou a řešením trablů každodenního života? Nejen o tom jsou řádky mého blogu.

Máte dotaz? Napište mi email na info(zavináč)pohlednicezcest.cz